VÍTÁME VÁS - Chovatelská stanice N O V A R O
| Úvod / HomeNaši psi / Our malesNaše feny / Our femalesJak šel časOdchovy / Litters / ŠtěňátkaVzpomínáme / MemoryKontakt / ContactOdkazy / LinksDalší členové naší smečkyPSÍ ŠKOLA |
|
Toto plemeno má svůj původ ve Francii, kde se psi, podobní briardům, vyskytovali už ve středověku, což lze doložit různými dochovanými historickými artefakty.
Historie vzniku plemene
Kamenný portál nad vchodem dnes již neexistující katedrály v městě Montdidier ve francouzském dopartmentu Somme, přenesený na místní radnici, malba nad krbem v zámku v Montargis a legenda o rytíři Aubry de Montdidier, úkladně zavražděném za vlády Karla V. (1364 – 1380) Richardem de Macaire, jsou konkrétní indicie opravňující obdivovatele briardů k závěru, že když ne přímo toto plemeno, tak alespoň ovčácký pes tohoto typu se rozhodně ve Francii vyskytoval již v době vrcholného středověku.
O přítomnosti předchůdců ovčáckých psů asijské vývojové větve v Evropě lze uvažovat již v souvislosti s migrací předasijských kočovných pastevců ovcí, kteří se na území dnešní Francie a vzápětí i na britské ostrovy (Bobtail, Bearded Kolie) dostávali již v 6. tisíciletí před Kristem. V následujících tisíciletích měli k tomu ještě mnohokrát stejnou šanci, zakončenou snad až stěhováním národů, během něhož tímto způsobem naposledy získali nový domov asijští ovčáčtí psi. Radiokarbonová data totiž prok a zují, že zemědělství, jehož nejranější formou je právě chov jednoho z prvních domestikovaných zvířat – ovcí, fungovalo v jihovýchodní Evropě, ale i v západním pobaltí nebo na britských ostrovech dříve, než v tradičních kolébkách tzv. lidské civilizace v S u mmeru, v Egyptě, v Indii nebo na Dálném východě.
Množství prolínajících se vlivů, počínaje středověkým využíváním velkých ovčáckých psů křížených s dogovitými plemeny k lovu černé a další divoké zvěře, opětný rozmach chovu ovcí do konce 17. století, k němuž byli vyhledáváni schopní pracovní psi bez ohledu na jejich původ a exterierové rozdíly, i v souladu s poměrně vyrovnaným způsobem práce v krajině, která nevyžadovala úzkou specializaci ovčáckého a pasteveckého psa, to vše vedlo ve Francii k určité uni v ersalitě ovčáckých psů. Časem nebylo možné rozlišit nejen místní varianty, ale vzájemným křížením byly, i když jen přechodně, setřeny tak charakteristické znaky jednotlivých větví, jako způsob nesení ušního boltce, osrstění určitých částí těla, především o b ličejové partie apod.
Vznik velkých měst spolu s růstem počtu obyvatel, má za následek prudký vzrůst poptávky po mase. Okolí Paříže se proto stalo centrem chovu dobytka a především ovcí. Od roku 1794 existovalo v Rambouillexu “Bergerie Nationale”, první školící a výcvikové středisko ovčáků, založené na základě pokusného pozemku Ludvíka XVI. Nelze se divit, že staré provincie “Beauce” a “Brie” se podle jména staly patrony francouzských ovčáckých psů. Nesmí nás to však vést k chybnému závěru, že by plemena , která dnes nesou tyto názvy, měla svůj výhradní původ právě v těchto provinciích. Spíše musíme předpokládat, že kolébka plemene Berger de Brie pravděpodobně stála kdesi na úrovni pařížské kotliny, totiž tam, kde se stále intenzivnější zemědělské využíván í tradičních posteveckých oblastí stále více a více zužovalo a k vedení stáda bylo proto za potřebí učenlivého ale i samostatného psa s velkou chutí do práce a s jistou, seběvědomou povahou.
Již kolem roku 1809 informoval abbé Rozier o tom, že ovčáci na planinách a nezalesněných kopcích dávají přednost dlouhosrstému černému plemeni, které nazývají “Chien de Brie”, a díky jeho poslušnosti a precizní práci si jej cení velmi vysoko. Uvedený obraz dokazuje, že ve Francii se již na počátku minulého století obj e vil “moderní” pes, tedy takový, který by byl pro stádo spíše psem vůdčím, a prakticky tak vytlačil archaického psa na strážení a ochranu stád.
S rozkvětem kynologie po roce 1860 zpráv o ovčáckých psech rychle přibývá. Na první velké výstavě psů v Jardin d‘Acclimation v Paříži roku 1863 bylo vystaveno i 13 ovčáckých psů. (Tenkrát ještě nebyli psi děleni podle plemene, ale podle využití a uplatnění). O této události se zmiňuje i klasik francouzské kynologie P. Megnine, že “ve Francii jsou dva typy ovčáků, z nichž starší může být srovnáván se špatně opečovávanou kolií, je hrubší, s kratší srstí, jež je drsnější, celkově je i větší, má vzpřímeně stojící uši…”. V roce 1867 popisuje encyklopedie psů Henriho Revoilse psa Chien de Brie jako ovčáckého psa pokrytéh o po celém těle plavou dlouhou a hedvábnou srstí a tím do dnešní kynologie uvádí plemeno Berger de Brie – briarda. V přírodovědném časopisu “Revue des Sciences naturelles appliquées” informuje francouzský zvěrolékař Pierre Mégnin v roce 1888, že ve Francii máme tyto ovčáská plemena:
- pikardské plemeno na severu - beaceské plemeno v centru - brijské plemeno ve středu - pyrenejské plemeno na jihu - šedé plemeno na jihu - ardské plemeno na východě Zatímco jiní psi ztráceli spolu s ubývajícími možnostmi jejich pracovního nasazení rychle na významu, podařilo se briardovi jako prvnímu překonat následky ústupu klasického způsobu pasení ovcí a tím i snížení potřeby ovčáckých psů. Vedle tradičních výběrových kritérií, orientovaných na pracovní upotřebitelnost, zač a la být v chovu briardů věnována pozornost i estetickým hlediskům, a tak se postupem doby stal z často chundelatého, drsnosrstého, zacuchlaného ovčáckého psa sice silný, ale elegantní pes dobrých proporcí s velice působivým vzhledem.
Jeho bohatá, suchá, d louhá kozí srst přednostně v černé barvě, výrazný vous a osrstění hlavy, vesele visící přes oči, mu rychle nalezly nové přátele a stejnou měrou se na jeho úspěchu podílela i jeho otevřená, přátelská a snášlivá povaha.
Od roku 1880 už funguje Houillerova chovná stanice “De l‘Etoille de Berhgr”, zaměřená na briardy. První briard byl do plemenné knihy zapsán v roce 1885. O dva roky později je s podporou ministerstva zemědělství a vysoké veterinární školy v Maison – Alfort sestaven první standart a založen k l ub chovatelů francouzských ovčáků “Club Francais du Chien du Berger”. Plemeno je též uznáno Francouzským kynologickým klubem – S. C. C. Od roku 1909 pracuje samostatný klub chovatelů briardů. Dnešní standart pochází až na malé změny z roku 1925.
Především ve Francii se briard těšil v období let 1975 až 1990 opravdovému rozkvětu. Přírustky představovaly každoročně až 300% zápisů do plemenné knihy a s více než 8 000 štěňaty ročně se briard dostal u Francouzů v žebříčku oblíbenosti až na 2. místo. Do České r epubliky byli první briardi dovezeni koncem 70.let. Každý rok je do české plemenné knihy zapsáno zhruba 300 nových štěňat.
Berger de Brie je dnes v mnoha rodinnách věrným průvodcem. Pro děti je briard trpělivým kamarádem v jejich hrách, ale současně je ostražitým hlídačem osobního majetku a pozemku svého pána. Při pečlivém výběru chovatelské stanice a chovných linií nalezne toho pravého briarda i každý sportovní kynolog. Briard je veselý, energický, hravý a přátelský, společenský pes, snadno zvládající mnohé dovednosti, schopný všestranného pracovního výkonu.
Převzato ze stránek: briard.misto.cz/_MAIL_/mmvznik.html
Standart plemene BRIARD
Překlad: Helena Dvořáková DATUM ZVEŘEJNĚNÍ PLATNÉHO STANDARDU: 04.11.2008. POUŽITÍ : pes ovčácký a hlídací. KLASIFIKACE FCI : Skupina 1 Psi ovčáčtí a pastevečtí(s výjimkou švýcarských salašnických plemen) Sekce 1 Psi ovčáčtí. S pracovní zkouškou. KRÁTKÝ VÝTAH Z HISTORIE : Velmi dlouho byl znám pod jménem « francouzský nížinný ovčák ». Až v roce 1809 jej otec Rozier ve svém díle « Kompletní učebnice zemědělství » poprvé nazývá jménem « ovčák z Brie ». Byl chován a šlechtěn pro svoje schopnosti vést a hlídat stáda. Byl rovněž využíván francouzskou armádou v průběhu obou světových válek, mezi jiným jako strážní pes a jako pes, pomáhající vyhledávat zraněné na bitevním poli. CELKOVÝ VZHLED : Briard je pes odolný, pohyblivý, svalnatý, vyvážené tělesné stavby, živý a ostražitý. DŮLEŽITÉ PROPORCE : Brieský ovčák je pes obdélníkového rámce. Délka těla, od předního výstupku lopatky až k sedacímu hrbolu musí být poněkud větší, než je výška v kohoutku. Hlava je dlouhá : 2/5 kohoutkové výšky. Šířka mozkovny je poněkud menší než je polovina délky hlavy. POUŽITÍ / POVAHA : Briard má povahu vyrovnanou, není ani agresivní, ani bázlivý. Charakter briarda musí být klidný a odvážný. HLAVA : Mohutná, dlouhá, pokrytá dlouhou srstí, tvořící vous a knír, obočí mírně zakrývá oči. Při bočním pohledu jsou osy mozkovny a nosního hřbetu paralelní. ČÁST MOZKOVÁ : Mozkovna : Mohutná, při bočním pohledu jen velmi mírně klenutá. Stop : Zřetelný, je v poloviční vzdálenosti mezi týlním hrbolem a koncem nosu. ČÁST OBLIČEJOVÁ : Nosní houba : Nosní houba je velká. Nozdry jsou dobře otevřené. Nosní houba je vždy černá, s výjimkou modrých jedinců, jejichž nosní houba je modrá nebo namodralá. Čenichová partie : Konec nosu je spíše hranatý. Čenichová partie je mohutná, dostatečně široká, nikdy špičatá. Nosní hřbet : Rovný. Pysky : Přiléhající. Čelisti, zuby : Čelisti jsou silné, zuby bílé. Mají nůžkový skus. Oči : Oválné. Horizontálně uložené, dobře otevřené, spíše velké, tmavě zbarvené. U modrých jedinců jsou přijatelné světlejší oči. Uši : Vysoko nasazené, nepřiléhající těsně k hlavě, spíše krátké, pokud jsou ponechány v přirozené délce. Délka ušní chrupavky nekráceného ucha musí být stejná nebo menší než polovina délky hlavy. Uši jsou vždy ploché a pokryté dlouhou srstí. Pokud jsou kráceny, ve státech, kde tento zákrok není zakázán, musí být neseny rovně vztyčené, jejich osy nesmí být ani sbíhavé, ani rozbíhavé. KRK : Krk je svalnatý a dobře vsazený mezi lopatky. TRUP : Horní linie : Hřbet je rovný. Bedra jsou krátká a pevná. Záď : Mírně skloněná, lehce zakulacená. Hrudník : Široký a dlouhý, hluboký, dosahující k loktům ; žebra dostatečně klenutá. OCAS : Nekrácený, nesený nízko, dosahuje nejméně k hlezennímu kloubu, není vytočený ke straně, tvoří mírný háček ve tvaru « J ». V pohybu může být ocas nesený poněkud výše, v prodloužené linii hřbetu. KONČETINY : Svalnaté, se silnými kostmi a korektním úhlením. HRUDNÍ KONČETINY: Lopatky : Šikmo uložené, svírající správný úhel, středně dlouhé, dobře přiléhají k hrudnímu koši. Lokty : Postavené v ose těla. Předloktí : Rovné a svalnaté. Nadprstí : Mírně šikmé při bočním pohledu. Tlapky : Silné, kulaté, postavené v ose těla. Drápy jsou vždy černé (s výjimkou modrých jedinců) a polštářky jsou tvrdé. Prsty musí být sevřené a dobře klenuté. PÁNEVNÍ KONČETINY : Stehna : Svalnatá. Hlezna : Nepříliš nízko u země, korektně zaúhlená. Zánártí : Perfektně kolmo postavené při pohledu zezadu. Tlapky : Silné, kulaté, postavené v ose těla. Drápy jsou vždy černé (s výjimkou modrých jedinců) a polštářky jsou tvrdé. Prsty musí být sevřené a dobře klenuté. Paspárky : Podle tradice si ovčáci zachovali dvojitý paspárek. Paspárky formují dvojité, dobře oddělené palce s vyvinutými drápy, umístěné co nejníže u tlapky. POHYB : Pravidelný, pružný, harmonický, značící, že pes se pohybuje a pracuje s minimálním vypětím sil a minimální únavou. Briard musí mít dlouhý klus s prostorným krokem a silnými impulsy, vycházejícími ze zádi. OSRSTĚNÍ SRST : Zvlněná, dlouhá, suchá (typ kozí srsti), s jemnou podsadou. ZBARVENÍ : Vyskytuje se zbarvení černé, plavé, plavé s příměsí černé (uhlované, od mírné do střední intenzity) často s maskou, šedé nebo modré. Zbarvení teple plavé může vykazovat na koncových partiích světlejší odstín (plavá s pískovou). Zbarvení černé, šedé a modré mohoou mít také tyto partie zbarvené světlejším odstínem. Všechny barvy mohou mít větší či menší příměs šedé. VÝŠKA :
Psi : od 62 cm do 68 cm v kohoutku. VADY : Všechny odchylky od výše řečeného musí být považovány za vady a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti a jejich vlivu na zdraví a pohodu psa. HRUBÉ VADY :
VYLUČUJÍCÍ VADY :
Všichni psi, na nichž je patrné fyzické postižení anebo vady psychiky, budou vyloučeni. NB : Psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.
Převzato ze stránek
|
